Recenze knihy Příběh přátelství, strastí a videoher: Když se pixelový svět stane skutečným

Existují knihy, které si přečtete a zapomenete. A pak jsou knihy, které ve vás zanechají stopu – neformální, osobní a překvapivě dojemnou. Příběh přátelství, strastí a videoher patří rozhodně do té druhé kategorie. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o další z řady „gamingových“ memoárů, ale ve skutečnosti držíte v ruce mnohem víc: intimní výpověď o dospívání, o hledání vlastního místa ve světě a o tom, jakou roli v tom všem mohou sehrát zdánlivě nesmyslné aktivity, jako je hraní videoher.

O čem kniha vlastně je?

Autor nás vtahuje do svého dětství a dospívání, kdy se realita doma i ve škole často zdála být příliš složitá, nepochopitelná nebo bolavá. Únikem se staly hry – ať už šlo o klasické tituly na starých konzolích, nebo později o online světy, kde se dalo potkat přátele z celého světa. Právě přátelství je zde klíčovým slovem. Kniha totiž není ani tak ódou na hry samotné, jako spíš na vztahy, které se kolem nich vytvářejí. Na lidi, kteří vám rozumí lépe než spolužáci ve třídě, protože s vámi prožívají stejné virtuální bitvy a sdílejí stejné nadšení.

Zároveň ale autorka (nebo autor – v recenzi záměrně nechávám prostor) neskrývá ani strasti. Mluví o pocitu viny, o nepochopení ze strany rodičů, o čase, který se zdál být promarněný, a o otázkách, zda je možné brát hry vážně, aniž bychom se stali „divnými“. Tyto pasáže jsou psané s takovou upřímností, že vás mnohdy zamrazí – a možná i rozpláčou, pokud jste podobné období sami prožili.

Styl a forma: Nečekaně čtivé

Kniha je psaná velmi přístupným jazykem. Krátké kapitoly, dialogy a retrospektivní vsuvky drží tempo. Přestože jde o memoárovou prózu, místy připomíná román – hlavně díky živým popisům herních scén a emocí, které jsou s nimi spojené. Ocenit je třeba i to, jak autorka pracuje s nostalgií: nepodléhá lacinému sentimentu, ale nechává vzpomínky přirozeně plynout. Pro českého čtenáře může být zajímavé i to, že se v knize objevují odkazy na hry, které u nás nebyly tak známé, ale kontext je vždy dostatečně vysvětlen.

Za drobnou slabinu považuji občasné opakování stejných motivů – například motiv „útěku před realitou“ se vrací téměř v každé druhé kapitole. Na druhou stranu to ale může být záměr: připomíná to, jak myšlenky na hry a na únik mohou být nutkavé a cyklické.

Pro koho je kniha určena?

Pokud jste někdy hráli hry a cítili jste se kvůli tomu trochu outsideři, tahle kniha je pro vás. Pokud vás hry nikdy nebavily, ale zajímá vás, jak funguje přátelství na dálku a jak se vyrovnáváme s nepochopením, také si přijdete na své. A pokud jste rodič, jehož dítě tráví hodiny u obrazovky, možná vám tahle kniha pomůže podívat se na věc jinýma očima. Není to návod, ale příběh – a ten má sílu otevírat dveře k porozumění.

Závěrem

Příběh přátelství, strastí a videoher je malá kniha s velkým srdcem. Nevtíravě, ale o to přesvědčivěji ukazuje, že za každým ovladačem a každou obrazovkou stojí skutečný člověk se svými sny, obavami a touhou někam patřit. Doporučuji ji všem, kteří mají rádi příběhy o dospívání – ať už u her sedí, nebo ne. Možná vás překvapí, jak moc se v ní najdete.

Klíčová slova: videoherní memoár, přátelství, dospívání, recenze knihy, nostalgie

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *