Román Blízcí je dílem, které si nachází cestu k čtenáři pomalu, ale o to hlouběji. Nejde o knihu, kterou byste zhltli za jediný večer. Je to spíš literatura k pomalému vychutnávání, k zastavení a k tichému rozjímání nad tím, co vlastně znamená být si blízký.
Autor rozehrává komorní drama jedné zdánlivě obyčejné rodiny, jejíž členové se scházejí u jednoho stolu, a přesto jsou si vzdálenější než cizí lidé ve vlaku. Každá postava nese vlastní břemeno – nevyřčené křivdy, dávná tajemství, promarněné šance. Právě v těch drobných detailech, v odmlkách a pohledech do prázdna, se skrývá síla tohoto vyprávění.
Co mě na knize Blízcí zaujalo nejvíc, je způsob, jakým autor pracuje s časem. Minulost se nevnucuje, ale prosakuje do přítomnosti jako vlhkost do starých zdí. Vzpomínky nejsou řazeny chronologicky, přesto dávají dokonalý smysl. Čtenář se tak stává součástí rodinné paměti, která je stejně nespolehlivá jako skutečná lidská mysl.
Postavy, které zůstanou
Ústřední trojice – matka, dcera a syn – je vykreslena s neobyčejnou citlivostí. Matka, která celý život mlčela, aby ochránila děti před pravdou. Dcera, jež se snaží utéct z rodinného kruhu, a přitom si uvědomuje, že jí to nikdy úplně nevyjde. A syn, ten nejmladší, který jako jediný tuší, že některé otázky je lepší nechat nezodpovězené. Jejich dialogy jsou úsporné, ale každá věta má váhu.
Zvláštní zmínku si zaslouží vedlejší postava tety Boženy. Ta do poněkud pochmurného vyprávění vnáší jiskru humoru a nadhledu. Právě ona vysloví větu, která mi utkvěla: „Blízkost není o tom, jak daleko od sebe stojíme, ale o tom, jestli se dokážeme otočit a podívat.“
Styl a atmosféra
Jazyk knihy je vytříbený, místy až básnivý, ale nikdy nesklouzne k samoúčelné kráse. Autor umí být úsečný, když je třeba, a naopak rozvláčný v momentech, kdy se má čtenář zastavit a přemýšlet. Atmosféra je podzimní – šedivá obloha, vůně listí, chlad, který se vkrádá pod kabát i pod kůži. Není to kniha pro každého, kdo hledá rychlý dějový spád. Je to kniha pro toho, kdo chce být zasažen tiše, ale o to silněji.
Co mi trochu vadilo
Přiznám se, že závěr na mě trochu spěchal. Po tak pečlivě budované atmosféře a pomalu odkrývaných tajemstvích mi přišlo rozuzlení možná až příliš ukvapené. Některé linie zůstaly nedořečené, což může být záměr, ale osobně bych uvítal o pár stran navíc. Také bych si dokázal představit hlubší sondu do postavy otce, která zůstala spíš v náznacích.
To jsou ale drobnosti. Celek funguje výborně a knihu Blízcí rozhodně doporučuji. Je to literatura, která nepodlézá čtenáři, ale zároveň ho nechává odcházet s pocitem, že něco získal. Možná i trochu toho porozumění pro vlastní rodinu.
Hodnocení: 4,5/5
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství.
Napsat komentář