Recenze knihy Blízcí – příběh o poutech, která dusí
Kniha Blízcí (v originále Les proches) od francouzské autorky Marie Didier není snadné čtení. A to doslova – už od prvních stran vás vtáhne do dusné atmosféry rodinného domu, kde se láska mísí s tíhou povinností a tichými výčitkami. Tento román, který vyšel v českém překladu v roce 2023, je psychologickou sondou do vztahu dcery a její matky, která trpí demencí. Ale pozor – nejde o classic „pečovatelský“ příběh plný slz a usmíření. Jde o mnohem temnější zkoumání hranic, které jsme ochotni posunout, abychom zůstali „dobrými dětmi“.
O čem to je?
Vypravěčka, bezejmenná žena středního věku, se vrací do rodného domu, aby se postarala o svou matku, která ztrácí paměť. Ale místo nostalgických vzpomínek na dětství se vynořují traumatické obrazy: matčina přísnost, kritika, manipulace. Dcera se ocitá v paradoxu – je svobodná, má vlastní život, ale cítí se spoutaná neviditelnými pouty, které jí nedovolí říct „ne“. Každodenní rutina – krmení, přebalování, opakování stejných otázek – se stává zrcadlem, v němž dcera vidí nejen matčinu nemoc, ale i vlastní nenaplněné sny a potlačovaný vztek.
Autorka mistrně pracuje s časem. Přeskakuje mezi přítomností a minulostí, mezi halucinacemi matky a střípky reality dcery. Čtenář tak prožívá stejnou dezorientaci jako hlavní hrdinka. Není to kniha o nemoci jako takové, ale o moci – o tom, jak se vzorce z dětství přenášejí do dospělosti a jak těžké je je zlomit.
Styl a jazyk
Marie Didier píše úsporně, věty jsou krátké, někdy až strohé, jako by každé slovo muselo projít filtrem bolesti. Přesto jsou obrazy překvapivě živé – vůně vařené zeleniny, vrzající schody, prázdný pohled matčiných očí. Český překlad Evy Sládkové je věrný a plynulý, zachovává tíseň originálu bez zbytečné patetičnosti. Dialogy jsou minimalistické, často jen útržky, které odhalují více než celé odstavce vysvětlování. To je síla této prózy – v tom, co není řečeno.
Silné momenty
- Scéna s fialovým svetrem: Matka si odmítá vzít svetr, který jí dcera koupila, protože „není její barva“. Dcera v návalu vzteku svetr roztrhne – a pak obě pláčou. Tento moment dokonale vystihuje nemožnost potěšit někoho, kdo vás už dávno nevidí.
- Motiv ztracených klíčů: Dcera neustále hledá klíče od domu, ale nakonec zjistí, že je má matka schované v kapse županu – jako symbol kontroly, kterou si nemocná žena udržuje až do úplného konce.
- Monolog o odchodu: Poslední čtvrtina knihy je jednolitý vnitřní monolog dcery, která si přeje matčinu smrt, a zároveň se za to přání nenávidí. Tato citová ambivalence je zpracována bez příkras.
Kritické výhrady
Ne každému sedne pomalé tempo. Prvních sto stran se děj točí v kruhu – stejné ranní rituály, stejné dialogy, stejná beznaděj. To je jistě záměr, ale pro čtenáře zvyklé na akční děj to může být únavné. Rovněž absence jakékoli vedlejší postavy (sousedka, sestra, přítel) je nápadná – dcera je na vše sama, což podtrhuje izolaci, ale zároveň to působí místy uměle. Chybí širší kontext, který by vysvětlil, proč se hrdinka nikdy nepostaví na vlastní nohy. Některé motivy (např. otec, který zemřel před lety) zůstávají nedotažené, jako by autorka počítala s tím, že si čtenář dosadí vlastní zkušenost.
Pro koho je kniha?
Bude rezonovat zejména u čtenářů, kteří mají zkušenost s dlouhodobou péčí o nemocného příbuzného. Ti v ní najdou syrovou pravdu. Ostatní – kteří čekají sentimentální „feel-good“ příběh – budou možná frustrovaní. Ale to není vada, to je záměr. Blízcí nejsou útěchou, jsou výpovědí. Připomínají, že nejtěžší láska není ta k cizím, ale k těm, které známe nejlépe – a přesto jim nerozumíme.
Závěr
<
Napsat komentář