Ještě než jsem otevřela první stránku knihy Bláznivý zahradnice a zoufalý profesor, měla jsem pocit, že mě čeká buď poetická úvaha o přírodě, nebo akademická nuda. Autorka (či autor – v tomto případě zůstává v anonymitě pod pseudonymem) nás ale vtáhne do světa, kde se prolíná suchý humor, absurdní situace a překvapivě hluboké myšlenky o lidské touze kontrolovat neovladatelné.
Děj se točí kolem dvou hlavních postav: zahradnice Běly, která je posedlá pěstováním květin podle vlastních, naprosto nevědeckých pravidel, a profesora Viktora, který se snaží napsat převratnou studii o fotosyntéze, ale jeho výzkum neustále narušuje právě Bělina nevyzpytatelná zahrada. Jejich sousedský spor se postupně mění v podivné přátelství, kdy každý z nich objevuje, že pravda o životě neleží jen v tabulkách ani v záhoncích, ale někde mezi nimi.
Co mě na knize okamžitě zaujalo, je jazyk. Střídání krátkých, úderných vět s dlouhými, filozofickými pasážemi vytváří rytmus, který připomíná střihání živého plotu – občas nevyzpytatelný, ale nakonec překvapivě harmonický. Autor si pohrává s českými idiomy a vymýšlí vlastní slovní spojení (např. „plevel myšlenek“ nebo „vědecká mrkev“), což dodává textu originalitu a hravost.
Hlavním tématem není samotná zahrada ani věda, ale strach ze selhání. Běla se bojí, že její květiny nevykvetou podle představ, profesor zase že jeho teorie bude vyvrácena. Oba se tak uchylují k různým rituálům a obsedantním chováním – Běla mluví na růže, profesor měří vlhkost půdy třikrát denně. Tento psychologický rozměr dělá z knihy víc než jen komediální příběh; je to vlastně taková terapie pro každého, kdo se někdy snažil ovládnout něco, co ovládnout nejde.
Drobnou výtku mám k tempu – první třetina knihy je trochu rozvláčná a některé scény (zejména opakované popisy Bělina kypření půdy) by si zasloužily zkrátit. Naopak závěr je možná až příliš rychlý a uspěchaný, jakoby autor potřeboval všechno rozseknout jedním rytířským tahem. Přesto mě finální kapitola dojala – ukazuje, že skutečné vítězství nespočívá v tom, že náš hlas převáží, ale v tom, že dokážeme naslouchat i nesmyslům toho druhého.
Ilustrace v knize (pokud máte tištěnou verzi) jsou minimalistické, ale geniální – pár čar, které vytvářejí portréty rostlin s lidskými obličeji. Korespondují s celkovým tónem knihy, který je jemně ironický, ale nikdy ne škodolibý.
Verdikt: Bláznivý zahradnice a zoufalý profesor je kniha pro všechny, kdo milují český humor ve stylu „suchého vtipu“, ale zároveň hledají příběh s přesahem. Není to veledílo, které změní váš pohled na svět, ale je to upřímná, lidská a místy dojemná jízda, která vám připomene, že nejdůležitější věci v životě nelze vypěstovat ani vypočítat. Doporučuji číst s čajem a ideálně venku, blízko nějaké zeleně.
Hodnocení: 4 z 5 hvězdiček (jedna ubírá za pomalý rozjezd, ale jinak je to vynikající oddechovka s mozkem).
Napsat komentář