Když jsem poprvé otevřela knihu Knihkupectví a kostní prach, netušila jsem, že mě čeká cesta do světa, kde se realita prolíná s magií tak něžně, že si člověk klade otázku, kde vlastně končí skutečnost a začíná sen. Tato kniha, kterou napsala talentovaná česká autorka Klára Mandausová, je víc než jen obyčejný příběh – je to óda na knihy, na jejich vůni, na jejich schopnost léčit i bolet.
Děj nás zavádí do malého venkovského městečka, kde stojí staré, zaprášené knihkupectví. Jeho majitelka, paní Božena, není obyčejná prodavačka – umí číst osudy lidí z prachu, který se usazuje na hřbetech starých svazků. Když do jejího života vstoupí mladá knihovnice Ema, která právě přišla o paměť po autonehodě, začne se odvíjet příběh plný tajemství.
Autorka mistrně pracuje s motivem kostního prachu – doslova i obrazně. Prach, který se sype z knih, je vlastně metaforou naší zapomenuté minulosti, úlomků vzpomínek, které se rozhodneme ztratit. Knihkupectví se stává jakýmsi očistcem mezi světy, kde knihy nejdou jen kupovat, ale také „číst“ – ne očima, ale srdcem.
Co mě na této knize naprosto uchvátilo, je její jazyk. Mandausová píše lyrickou prózou, která je ale zároveň přístupná a čtivá. Věty jako „Prach na policích je jemný jako vzpomínka na to, co jsme nikdy neřekli“ ve mně rezonovaly ještě dlouho po dočtení. Není to žádný prvoplánový young adult román, ale skutečně literární dílo, které si najde své čtenáře mezi milovníky magického realismu ve stylu Gabriela Garcíi Márqueze či Haruki Murakamiho.
Příběh se odvíjí ve dvou rovinách – v přítomnosti, kde Ema pomalu rekonstruuje své vzpomínky, a v minulosti, přes deníky, které paní Božena píše a ukrývá mezi knihami. Tyto deníkové pasáže jsou srdcem celého vyprávění – zachycují dávnou tragédii, která poznamenala celé město, a vysvětlují, proč se paní Božena rozhodla pro život v zajetí papíru.
Zápletka je dostatečně napínavá, aby udržela čtenářovu pozornost – nechybí tajemné zmizení, staré mapy, ani záhadný dopis, který nemá odesílatele. Přesto kniha nikdy nesklouzne k lacinému thrilleru. Vždy zůstává u toho nejdůležitějšího: u lidských emocí, u vztahu mezi matkou a dcerou, u přátelství, které přežije i to, co je nepřekonatelné.
Za zmínku stojí také pečlivá práce s detaily. Autorka přesně popisuje vůně starého papíru, vrzání podlahy, světlo pronikající přes skleněné výlohy. Je to čtení pro smysly – jednou jsem musela knihu odložit, protože jsem cítila vůni levandule a inkoustu, jako bych stála přímo v tom knihkupectví.
Jedinou drobnou výtku bych měla k tempu v první třetině – úvodní kapitoly jsou pomalé a čtenář, který hledá rychlý spád, může být netrpělivý. Nicméně pokud se k němu přistoupí s otevřenou myslí, zjistí, že ta pomalost je vlastně záměrná – jen tak se totiž můžeme ponořit do atmosféry a pochopit, proč jsou knihy pro Emu a Boženu tak důležité.
Závěr knihy je dojemný a nečekaně komorní. Bez prozrazení děje jen řeknu, že autorce se podařilo uzavřít všechny dějové linky tak, že čtenář odchází s pocitem, že právě prožil něco výjimečného. Není to happy end ve smyslu laciné klišé, ale spíše smíření, nalezení vnitřního klidu.
Pokud máte rádi knihy o knihách, pokud věříte, že staré svazky skrývají víc než jen příběhy na papíře, pak je Knihkupectví a kostní prach povinnou četbou. Je to román, který osloví teenagery i dospělé, který se čte jedním dechem, ale zároveň vybízí k přemýšlení. Doporučuji číst s šálkem čaje, za deštivého odpoledne, kdy máte čas se ztratit mezi řádky.
Verdikt: 9/10 – jedinečný zážitek pro každého, kdo věří, že příběhy mají schopnost zachraňovat.
Napsat komentář