Maria Janion se ve své knize vrací k dávným kořenům polské kultury, k zapomenutému slovanství, jednomu z prvních společenských traumat. Západoslovanské kmeny byly nuceny přijmout římský, tedy německý křesťanský ritus a vzdát se nejen pohanských rituálů, ale i slovanské liturgie (cyrilometodějská tradice). Došlo prakticky k vymazání všech pozůstatků jejich kultury a tradic, neboť byly vnímány jako necivilizované. Analýzou textů polských autorů 19. století Janion dokazuje, že se slovanská minulost stala vytěsněným místem, vyplněným temnotou a neznámem, později obsazeným idejemi panslavismu, slovanského nacionalismu nebo mesianismu. Na příkladu polské literární tvorby posledních dvou staletí ukazuje, jak se ve sdílených obrazech projevují nezpracovaná traumata a jak se pod tlakem tragických historických událostí utvářela slovanská kulturní identita.