Kdosi o Golušce Hokeové řekl, že má v sobě napětí. Tož, myslím, že je to pravda, i není. Ono napětí muže být škodlivé, když je to cosi trýznivého, jestliže se človeka zmocní a učiní mu ze života skřipec. Takovéhle napětí ona v sobě nemá. Spíš bych řekl, že je v ní neustála dychtivost. Ona se otevírá životu v jeho přirozené člověčí dimenzi a přitom se ho zmocňuje s jakousi nevyzpytatelnou a docela ženskou něhou. A tak je v ní to, co musí mít každý. kdo chce na živoucí kypění mezi lidičkami na téhle planetě sáhnout citlivou rukou a nahmatat na správném místě jeho tep. Kdybych měl použít staršího, krapet archaického, ale myslím přesného výrazu, řekl bych žilobití. Je v ní údiv. Ta nádherná vlastnost, protože údiv nepochybně vlastností v tomto smyslu je. Je to vlastnost přrozená všem skutečně plně živoucím, všem zcela přítomným smysly, rozumem i citem. A taky činorodostí, jíž se člověk jěšte více zpřítomňuje a dáva smysl vlastnímu životu. V jejím případe to byla vždycky činorodost až nedočkavě tvořivá. Vzpomínam na přesná slova filosofa Lucia Seneky:"Generosos animos labor nutrit." Což bych přeložil takhle:"Ušlechtilé povahy úsilí dále zušlechťuje." Nu, tahle slova se na Golušku Hokeovou hodí jak ulitá. Petr Holý