Přestože avantgarda sebe sama prezentuje jako hnutí téměř bez uměleckých kořenů, povstávající ze sebe sama, reaguje na proměny moderního světa a postavení člověka v něm, na to, co bylo vnímáno a pojmenováno jako modernost.Autorka se v knize věnuje české poválečné avantgardě a její próze v širším evropském kontextu. Obohacení výkladu o nový žánr (povídka), a tím i o řadu autorů, jí dovoluje dynamizovat kanonický obraz dané epochy a zproblematizovat základní opozice expresionismus × avantgarda a především individualismus × kolektivismus. Druhou z nich představuje jako hlavní spojnici české poválečné avantgardy s evropským děním (kolektiv a jedna z jeho manifestací, dav, figuruje jako jedno z hlavních témat moderny a avantgardy). V rámci této opozice interpretuje rovněž prózy francouzského unanimismu jakožto hlavního inspiračního zdroje české poválečné avantgardy a její (kolektivistické) prózy.