Výchova dětí začíná u dospělých. Místo toho, abychom se snažili děti přizpůsobit našim požadavkům, měli bychom se pokusit vnímat svět z perspektivy dětí a vytvořit jim prostředí, které odpovídá jejich vývojovým potřebám.Dokud totiž nebudeme mít jasno v tom, jaké jsou přirozené potřeby dětí, a nebudeme se k sobě chovat s respektem, může každá situace běžného dne vést ke konfliktu. I přes veškerý materiální blahobyt se stává z výchovy našich dětí skutečný problém. Mluví se o „nouzovém“ nebo „katastrofálním stavu výchovy“, o rostoucí agresivitě mezi dětmi i mladistvými. Nespočívá snad problém v tom, že nebereme dostatečný ohled na to, jaké děti vlastně jsou? V tom, že je místo toho chceme formovat tak, aby odpovídaly našim potřebám, naší představě o čase, našemu životnímu tempu, našim vzdělávacím ideálům? Následky jsou známé: napětí, agresivita, útěky, nedostatek koncentrace, hyperaktivita.Rebeca Wildová klade otázku, čím to je, že se mnozí inteligentní dospělí i přes ideální podmínky cítí při výchově nejistí. A nabízí odpověď: „Právě citliví lidé více či méně tuší, že zacházení s dětmi patří ke kritickým otázkám jejich života. Stojíme na křižovatce a musíme se rozhodnout, zda budeme dítě systematicky vést k obrazu svému, k našemu myšlení a cítění a ke způsobu, jakým jednáme s věcmi a lidmi, nebo zda se necháme společným soužitím s dítětem ovlivnit tak, jako bychom sami stáli znovu na začátku.“