Tématem publikace jsou dva typy výpovědí s exponovanou logickou formou: tautologie, jejichž definičním rysem je apriorní pravdivost (Osud je osud; Kdo přijde, ten přijde; Když nechceš, tak nechceš;Buď zavolá, nebo nezavolá; Výsledky jsou takové, jaké jsou), a kontradikce, jejichž definičním rysem je naopak apriorní nepravdivost (To je a není pravda; Ona je a není šťastná; To vypadá i nevypadá dobře; Mně se tam chce i nechce jít). Stěžejní částí knihy je formální a sémanticko-pragmatická typologie tautologických a kontradiktorických struktur užívaných v současné češtině. Typologie vychází z jazykového materiálu získaného prostřednictvím Českého národního korpusu SYNa internetového prohledávače Google. Jedná se vesměs o psané texty, jsou v nich však zahrnuty i písemné záznamy dialogů, doslovné citace mluvené řeči a internetové diskuse s výraznými rysy mluvených komunikátů. Přestože se názory na funkčnost, efektivnost, komunikační a stylovou vhodnost či pragmatickou opodstatněnost těchto větných struktur v dosavadní lingvistické literatuře i u nelingvistické veřejnosti do jisté míry liší, bývají vnímány spíše negativně, jako bezobsažné fráze, klišé a úhybné komunikační manévry. Kniha se snaží na konkrétních textech ukázat, že tautologie a kontradikce nejsou jen nic neříkající fráze, kterých je třeba se vyvarovat, ale že plní v různých kontextech řadu specifických komunikačních funkcí, a je proto třeba vnímat je jako plně funkční jazykový prostředek a obohacení souboru lexikálně-syntaktických struktur češtiny.