Kniha představuje české historické myšlení ovlivněné strukturalismem, a to nejen v kontextu historické vědy. Autorka se zabývá výraznými osobnostmi českého meziválečného vědeckého kontextu a představuje, místy s přesahem do druhé poloviny 20. století, jejich osobité přístupy k výkladu historické skutečnosti, jež nesou stopy strukturalismu, a to od nesmělých názvuků až po zřetelně strukturalistické koncepce, v nichž je jakýkoli historický fakt chápán jako složitý strukturovaný celek, jehož jednotlivé části jsou provázány vzájemnými vztahy, vazbami a funkcemi. Ukazuje, že tento přístup umožňoval nejen historikům odkrývat jinak snadno opomenutelné souvislosti a významy historického dění a ačkoli se nikdy nestal dominantní výkladovou linií české historické vědy, vždy sehrával roli cenné a pozoruhodné inspirace, zejména ve studiu nepolitických dějin.