Sémiotické myšlení gruzínského lingvisty Sebastiana Konstantinoviče Šaumjana se vyznačuje mimořádnou synkretičností, v níž se střetávají tradice klasického (středo)evropského strukturalismu, nastupujícího amerického generativismu i ruského formalismu. Autor knihy analyzuje zejména tři Šaumjanovy stěžejní teorie: jeho aplikativní generativní model (1971), aplikativní univerzální gramatiku (1987) a tzv. sémiotickou gramatiku (2006). Poukazuje na nekonzistenci Šaumjanovy dichotomie genotyp a fenotyp, na směšování různých pojetí znaku (ve srovnání s jinými znakovými koncepcemi) a na to, jak se tyto skutečnosti projevují v jeho zacházení s pojmy jako invariant, funkce a význam. Jednotlivé Šaumjanovy koncepty dává autor do souvislosti také s českou jazykovědnou tradicí, uvádí některé reflexe Šaumjanova díla jak z prostředí české, tak zahraniční lingvistiky a zjišťuje, že jednotlivé ohlasy se nejvýrazněji shodnou na paralele s generativní gramatikou N. Chomského.