Sbírka Oldřicha Bubáka, "Probudil jsem spící kundaliní", nový růženec emocí dobrodruha, je volným pokračováním sbírky "Ve stínu Everestu“ a „Tingtangl“. Autor pokračuje v provázení svých čtenářů krok za krokem stezkami, kterými se ubírá jeho duch, a přibírá je k účasti na svém putování za pravdou a smyslem života. Stále je věrný směru, namířenému do sebe sama, do své duše, své podstaty a na to navazující zkoumání přírody a světa a vztahů mezi oběma oblastmi. Věří, že pochopení souvislostí a touha po harmonii pomáhá snáze pronikat do tajů vztahových komplikací a šířit nejen pozitivní myšlení kolem sebe, ale především lásku a soucit. V případě této sbírky se dá již říci, že se blíží k archetypu žánru, umělecky snad nejrafinovanějšího druhu básnické tvorby, který se pohybuje na hranici poezie, filosofie, intelektuálního vtipu, bonmotu, zhuštěné anekdoty či hudby myšlenky a ticha. Autor říká, že není to tak dávno, kdy se prodral vírem své ctižádosti a otevřely se mu brány "blouznění" o zázraku poetické prózy, bez rytmu i bez rýmu, ohebné a pružné tak, aby se přizpůsobila lyrickým záchvěvům duše, čeření snů a proběhlých interakcí i zvratům vědomí.