Při vyslovení jména Miloslava Topinky (1945) čtenáři poezie špicují uši. Jeho nezaměnitelný rukopis, který se nechává tisknout na papír jen zřídka, protože na sebe klade mezní nároky, pevně rozkročený mezi barokním memento mori a současnými astrofyzikálními teoriemi, kontaminovaný lidovými říkačkami i vypjatým viděním Arthura Rimbauda, sycený pouštním pískem i věčnými sněhy velehor, fyzicky rozstříhaný a sypaný na bílou stránku s jasnozřivým vědomím, se probouzí. Dvě legendární a těžce dostupné sbírky ze šedesátých let dvacátého století, Utopír a Krysí hnízdo, potkávají v jednom svazku Trhlinu, ale také – a především – útlé Prosvítání, sbírku nových básní potvrzující, že Topinka je měsíční balvan, který patrně jen shodou okolností dopadl do české kotliny.