Jednou jsem jednu z mých minulých knížek zahlédl na opuštěné lavičce v parku. Nikdo se k ní neměl a navíc hustě pršelo. Stál jsem pod deštníkem a pozoroval zkázu mé snahy o čtenářovu přízeň. Písmena se rozmáčela a knížka se poroučela, jako kdyby to byl můj vlastní osud.Pak mi došlo, že se říká: „ Do třetice všeho dobrého.“ Ovšem také někdy: „Třikrát a dost!“ V každém případě, je tu můj třetí pokus zaujmout čtenáře dalšími jedenácti příběhy. A kdyby měly opět skončit někde pohozené v dešti, tak si alespoň předem vystřihněte obrázky od Víta Haderky, protože ty o všech těch příbězích vypovídají daleko lépe, než všechny moje písmenka.