Monografie vystihuje na základě statistické analýzy vybraných českých textů ze 14. až 20. století některé vývojové změny v morfologickém systému češtiny - zejm. takové, které jsou relevantní pro typologickou interpretaci vývoje češtiny, a tedy mohou poodhalit obecnější zákony vývoje jazyků. Autor se postupně věnuje vývojovým změnám v rozložení slovnědruhových kategorií, v morfematické struktuře slovního tvaru a vlastnostem systému slovesné a jmenné flexe v jednotlivých fázích vývoje češtiny, včetně jejího současného stavu. Autor také na základě vyhodnocení dat předkládá tezi, že čeština zřejmě nesměřuje od principu flexivního k izolačnímu,jak naznačuje většina lingvistů, ale že se po typologické stránce vrací zpět k principu aglutinačnímu, který je předpokládán např. pro praslovanštinu.