Tato mezioborová studie zkoumá vznik, vzestup a úpadek individualismu, který pojímá jako hlavní rys charakteristický pro západní světonázor. Daniel Shanahan sleduje pojetí lidského já a dochází k závěru, že semeno individualismu neboli „oné soustavy přesvědčení, v níž se člověk jako jednotlivec stává konečným arbitrem pravdy“, bylo zaseto již v civilizacích starověku, kde se subjektivní vědomí objevilo nejdříve, a ukazuje, jak se lidské sebepojetí vyvíjelo na Západě a jak se projevovalo v různých historických podobách: jako „analogon já“ u starých Řeků a Hebrejců, jako „oprávněné já“ u Augustina a v křesťanské éře a konečně jako „plnomocné lidské já“ v moderním věku. Podle Shanahana se v současném selhávání individualismu projevují rostoucí pochybnosti o tom, zda je lidské já vůbec schopno samo určit, co je pravda, a co není. Tyto pochybnosti lze částečně připsat na vrub inherentnímu napětí v epistemologii, která se vztahuje k sobě samé, a částečně také narůstajícímu odcizení mezi jednotlivcem a moderní společností. V závěrečné kapitole Shanahan čerpá z mezikulturních a antropologických výzkumů kultur mimo svět Západu a ukazuje, že k individualistickému paradigmatu existují alternativy, které možná dokonce signalizují příchod nového světonázoru, založeného na uznání vzájemné lidské provázanosti.