Kromě hraní a dělání komika chtěl Luděk Sobota už od dětství také psátMám syndrom zakuklení. To prý teď mají hlavně děti, protože nechodily přes rok do školy. Já už jsem taky trochu jako dítě, a tak jsem se uchýlil k pasivitě – a to až takové, že si za to sice nadávám, ale stejně u toho polehávám. A přemýšlím. U psaní se vracím sám k sobě. Nejsem žádný hrdina ani výjimečný člověk, ale chci zdokumentovat cestu, kterou jsem ušel. A protože je důležité být upřímný, v téhle knížce na sebe tedy vykecám všechno. U Wericha jsem byl několikrát na pokec na Kampě. Tahal mě tam Šimek a samozřejmě zburcoval i fotografa, aby z toho byly nějaké výhody pro propagaci. Zajímavé bylo, že když s námi Werich kecal, sedl si většinou na zem. Jednou tam přišla jeho žena a říká: „Jene, proč sedíš pořád na zemi?“ „Protože mně to dělá dobře.“ Tak zase odešla.