Když se Karola Sidona v polovině sedmdesátých let zeptal Jiří Lederer (v interview pro České rozhovory), co ve své tvorbě myšlenkově sleduje, oč mu jde, Sidon mu zprvu nerozuměl. Lederer se mu tedy snažil pomoci: „Rozumíš, jde mi o to, abys sám sebe interpretoval“. A Sidon: „Právě o tohle mi jde: abych sám sebe interpretoval.“ Ano, opravdu se dá říci, že veškerá Sidonova tvorba je poznamenána hledáním vlastní identity, a proto i snahou nemilosrdně poznat sama sebe, hodnotu svého jednání. Tvorba spisovatele, scénáristy a dramatika Karola Sidona byla u nás v sedmdesátých a osmdesátých letech umlčována, a poté byl Sidon dokonce donucen strávit sedm let v exilu. Nyní je známou osobností nejen díky své umělecké tvorbě, ale i díky svému působení v postavení zemského rabína. Tři hry zařazené v tomto svazku (Labyrint, Shapira a Třináct oken) patří k tomu nejlepšímu, co Karol Sidon napsal.