Kniha je záznamem skutečného čtyřdenního rozhovoru téměř padesátileté ženy a muže na prahu šedesátky - páru, který se ocitl na rozcestí. Rozhovor dvou lidí po patnácti letech společného života vypovídá o palčivém napětí mezi uměním a životem, láskou a kariérou, ale také péčí a kapitalistickou patriarchální společností. Pietro Consagra je etablovaný italský umělec, Carla Lonzi je revoltující intelektuálka, důležitá postava feministického hnutí. Pietro potřebuje být hýčkaný a podporovaný, aby mohl pokračovat ve svém poslání umělce, jež je pro něj vším. Carla má také své potřeby. Sní o něčem, čemu říká autentický vztah, který nebude podřízený nějakému poslání. On touží po tom, aby měl prostor tvořit umění a žít jako umělec - svůj život si ani jinak představit nedokáže. Ona chce prožívat sám vztah jako umělecké dílo - bezúčelně. Ani jeden se nechce vzdát. Nakonec říká Carla Pietrovi: Klidně jdi. Carla Lonzi (1931 - 1982) je považovaná za jednu ze zakladatelek italského feminismu a jeji texty patří k nejdůležitějším dokumentům této tradice. Tato původní profesí úspěšná umělecká kritička svět umění koncem 60. let opustila a spoluzaložila jeden z prvních feministických kolektivů v Itálii Rivolta Femminile. Dnes je především známá jako autoka provokativních textů, především, manifestu Sputiamo su Hegel (Plivme na Hegela) či La donna clitoridea e la donna vaginale (Žena klitoridální a žena vaginální, 1971). V roce 1978 publikovala svůj deník s názvem Taci, anzi parla. Diaro di una femminista (Mlč, vlastně mluv. Deník feministky), v roce 1980 pak Klidně jdi. Její texty lze považovat za feministické experimenty na poli psaní - narušují totiž hranice mezi soukromým a veřejným, tzv. “vysokou” kulturou a “nízkou,” a uchylují se k okrajovým formám písemného vyjadřování.