Charles Liblau znal dobře nacistické tábory - Osvětim, Březinku, Mauthausen, Melk, Ebensee, protože v nich strávil déle než tři roky, až do osvobození. Popisuje to, co prožil, viděl, zaslechl, zapamatoval si, co ho citelně zasáhlo a utkvělo v jeho srdci a mysli. V jeho slovech není nenávist, touha po pomstě a odvetě, jen obyčejná lidská bolest a rozhořčení nad ponižováním člověka. „Tyto vzpomínky ve mně vzbuzují odpor – vyznává – sepsal jsem je, abych ukázal, jak se člověk choval k člověku.“ Bez emocí popisuje události, při nichž tuhne krev v žilách, jako kdyby byl jejich komentátorem a ne přímým účastníkem. Má velké štěstí. Dostává se z téměř bezvýchodných situací. Hladový, špinavý, vystrašený a otrhaný, přesto dokáže vnímat bídu a utrpení druhých.Jeho vyprávění o táborovém životě prostřednictvím postojů a chování těch, kteří vězňům přímo veleli, ukazuje v jasném světle mechanismus nacistického stroje. Představuje kápa z Osvětimi co možná nejobjektivněji, s některými se dokonce snaží soucítit, protože byli chyceni do hrozivé pasti. Tato autorova hluboká humanistická citlivost dokazuje, že člověk si i v nelidských podmínkách Osvětimi a Březinky mohl zachovat vlastní tvář, důstojnost a zůstat člověkem až do tragického konce, který mu připravil nelítostný osud.