V knize Ironie najdeme většinu pro Jankélévitche typických témat. Ironii vyčerpávajícím způsobem popisuje s pomocí nesčetných příkladů jako stav či typ morálního vědomí, jako rétorickou figuru a jako literární strategii. Jde mu v prvé řadě o ironii jakožto literární útvar. Považuje ji za literární projev motivovaný "dobrým, radostným vědomím": "Co je ironie, ne-li vědomí, a to dobré radostné vědomí, v čemž se liší od pokrytectví? Není humoru bez lásky, ani ironie bez radosti." Celkem vzato ironie zachraňuje to, co se zachránit dá. Je smrtelná pro iluze; všude tká pavoučí sítě, do nichž se nechávají nachytat pedanti, domýšlivci a groteskní lidé. "Ironie znamená pravou svobodu!" volá Proudhon ze své cely ve Sv. Pelagii. Ironie vše zpochybňuje; svým indiskrétním dotazováním boří všechny definice, neustále ruší kazatelskou pedanterii, která se chce usadit v uspokojivé dedukci. Díky ironii myšlení dýchá volněji, když se rozpoznává, tančící a skřípějící, v zrcadle reflexe."