Počínaje 18. stoletím až do dnešních dní lidem západního světa v rozhodující míře splývá idea svobody s liberalismem. V prostředí české společnosti se tak s mimořádnou intenzitou dělo v několika zlomových dějinných momentech 20. století – v roce 1918 či v roce 1989. Ideu svobody si však ve stejné době přisvojují i další myšlenková směřování a politická hnutí, především nacionalismus a socialismus. Nejen v prvních měsících po Listopadu 89, nýbrž i na počátku let devadesátých jsme se pohledem vraceli k odkazu první republiky, inspirovali se její ústavou, idejemi a v praktické rovině i řadou jejích zákonných úprav. Pak následovala léta „denního provozu“, orientace na prosperitu, úspěch, i drobné šarvátky, na zásadnější reflexi vlastního bytí se jaksi nejevil být důvod. Na tomto faktu v zásadě nezměnilo nic ani postupné poznávání rozdílů mezi podobou liberálního světa v období mezi dvěma světovými válkami a jeho podobou na přelomu 20. a 21. století. Snad teprve v toku stávajícího století začínáme vnímat nejen přítomnost nových technologií, nových životních příležitostí i výzev, nýbrž i změn v kultuře, změn v orientaci vzdělávání na pěstování praktických dovedností a nikoli „nepraktické“ vzdělanosti, last but not least i nástupu nových ideologií, progresivismu, identitárního hnutí, hnutí woke, či radikálního environmentalismu. Přirozeným během času na scénu nastupují nové generace, jimž se dostává označení „Y“, „Z“ a jež se profilují odlišným životním stylem, odlišnými prioritami, zájmy. V tom celém úprku času občas ještě odněkud zazní slovo svoboda, ve většině případů neznámo, zdali ze zvyku nebo nesouce ambici mít nový obsah. Autorovo potýkání se s ideou svobody v toku 18. až 21. století je hledáním kontextů, intencí, kontinuity a diskontinuity ve filosofickém myšlení i politickém a morálním jednání. Je pouze skromným pokusem o pochopení.