Žánr: tanzanské romány, anglicky psané romány, Tanzanian fiction, fiction in English
Nakladatel: Bloomsbury
Rok vydání: 2005
Fyzický popis: 262 stran
Formální heslo: tanzanské romány, anglicky psané romány, Tanzanian fiction, fiction in English
Klíčová slova: postkoloniální literatura, Zanzibar a východní Afrika, zakázaná láska, kolonialismus a nezávislost, rodinná sága, kulturní střet, vykořenění a exil, muslimská svahilská společnost, mezietnické vztahy, politická revoluce
Děj: Román „Desertion“ se odehrává ve dvou časových rovinách na východoafrickém pobřeží, především v Keni a na Zanzibaru, a sleduje několik generací jedné širší rodiny i cizince, kteří do ní vstoupí.[1] Vypravěčem většiny kapitol je Rashid, nejmladší syn učitelské rodiny ze Zanzibaru, který v retrospektivě skládá příběh vlastní rodiny i dávnější minulosti.[1]
Starší linie začíná roku 1899 v malém městečku severně od Mombasy. Místní obchodník Hassanali brzy ráno narazí před mešitou na Angličana, jenž se zhroutil vyčerpaný a zubožený po cestě pouští.[1] Vezme ho domů, kde se o něj jeho rodina postará. Angličan se jmenuje Martin Pearce, vzdělaný Evropan fascinovaný svahilskou a arabizovanou kulturou pobřeží.[1] Během convalescence Pearce pozná Hassanaliho sestru Rehanu, krásnou mladou ženu smíšeného indického a místního původu, jejíž rodina patří k „arabizované menšině“ ve městě, stále poznamenaném nedávnou minulostí otroctví pod vládou sultána.[1]
Mezi Pearcem a Rehanou se rozvine vášnivý milostný vztah, který je v kontextu koloniální společnosti i místních náboženských a etnických hierarchií naprostým skandálem.[1] Rashid ve svém vyprávění připouští, že není snadné přesně zrekonstruovat, jak k jejich sblížení došlo, ale je zřejmé, že když je jejich vztah odhalen, následuje prudká reakce komunity.[1] Rehana je donucena město opustit a uchýlit se do nového bydliště s Pearcem, čímž v očích rodiny i společnosti dochází k „dezertování“ – opuštění vlastní komunity, morálních norem i očekávaného života.[1] Tato událost zanechá v rodinné historii jizvu, o níž se pozdější generace dozvídají jen zlomkovitě.
Druhá, rozsáhlejší linie se odehrává o půl století později na Zanzibaru, v posledních letech britského koloniálního panství a v období přechodu k nezávislosti.[1] Rashid vyrůstá se starším bratrem Aminem a sestrou Faridou v rodině učitelů, která jim zajišťuje klasické koloniální vzdělání.[1] Amin je připravován na dráhu učitele, Rashid míří díky svým studijním výsledkům k univerzitě v Anglii a Farida, prospěchově neúspěšnější, zůstává v domácnosti a vede malý krejčovský podnik.[1]
Amin se vášnivě zamiluje do ženy, kterou mu rodina a společnost neschvalují (v různých výkladech jde o ženu z jiné třídy či etnického zázemí) a čelí ostrému tlaku, aby vztah ukončil.[1] Pod rodinným a společenským nátlakem dá slib, že ji už nikdy neuvidí, a tento slib také dodrží. Po zbytek života je však pronásledován představou, že ona žena věří, že ji zbaběle „zanechal“ – dezertoval z lásky, stejně jako kdysi Rehana s Pearcem dezertovali od svých komunit.[1]
Rashidova vlastní životní cesta naplňuje další význam motivu dezertování. Jeho intenzivní touha po vzdělání a intelektuální svobodě ho vede k odjezdu do Anglie na univerzitní studia.[1] Postupně se od rodiny i zanzibarské kultury vzdaluje, až se cítí, jako by dezertoval nejen z domova, ale „z celé kultury“ – svahilské muslimské společnosti, která ho formovala, ale zároveň dusila svou hierarchičností, náboženským konzervatismem a idealizací vlastní historie.[1]
Po zanzibarské revoluci a vzniku nového režimu nastupuje brutální a represivní vláda, která zasahuje do života všech Rashidových blízkých.[1] Rashid, izolovaný jako student v Anglii, sleduje politické otřesy jen z dálky prostřednictvím dopisů a kusých zpráv v tisku.[1] Nikdy už svou rodinu nevidí; korespondence se v čase tenčí a mění se v opatrné, cenzurované náznaky, protože otevřená kritika režimu se může stát nebezpečnou.[1]
Román tak vrství několik typů „dezertování“: milence, kteří opouštějí komunitu kvůli zakázané lásce; syna, který nechápe, zda jeho odchod za vzděláním je únikem, zradou nebo nutností; i lidi, které politické zvraty donutí opustit domov nebo se odcizit vlastní minulosti.[1] Rashid, podobně jako samotný autor, zůstává v Anglii jako akademik a literární badatel – a z exilu se snaží v psaní zrekonstruovat složitou, někdy krutou, ale i laskavou podobu ztracené svahilské muslimské kultury, jejíž stíny i krása se v příběhu neustále vracejí.[1]
Vyústění románu není konvenčně uzavřené: mnohé vztahy zůstávají nenaplněné nebo přerušené, vinou strachu, hanby či dějin. Příběh ukazuje, jak osobní rozhodnutí – láska, studium, loajalita – jsou neoddělitelně spjata s koloniální a postkoloniální politikou a jak každé „opuštění“ něčeho znamená zároveň přihlášení se k něčemu jinému, byť za cenu viny a ztráty.[1][3]
Cílová skupina: Román je určen především dospělým čtenářům a náročným čtenářům beletrie, kteří se zajímají o postkoloniální literaturu, dějiny východní Afriky, komplikované rodinné vztahy a psychologicky propracované příběhy o vykořenění, identitě a kulturním střetu.[1][3]
