Čas zabijáků můžeme vnímat coby oslavnou píseň na Rimbauda, na mládí a nevinnost, jako konfrontaci jednoho umělce s druhým, jako temnou vizi budoucnosti i jako kritiku umění dvacátého století. Eseje představují Henryho Millera jako pronikavého a odvážného myslitele, bořitele model, obhájce zázračnosti života a proroka nadaného ostrou jasnozřivostí. Civilizační zlo a ideologické bludy své i naší doby pojmenoval s nemilosrdnou přesností a v nadčasové perspektivě, a směle se tak zařadil k velikánům západního myšlení. Henryho Millera známe především jako autora autobiografických románů, avšak nemalou část jeho díla lze označit za esejistickou. Tak tomu je i u Času zabijáků: studie Rimbauda, dvojité „eseje“, kterou napsal v polovině čtyřicátých let poté, co jej uchvátilo dílo Arthura Rimbauda. Ačkoli má však kniha v podtitulu slovo „studie“, nejde o literární kritiku v pravém slova smyslu, jakou Miller nikdy ani nepsal, ale spíše o srovnání sebe samého s francouzským básníkem. Miller se v knize sice pokouší o osobitý výklad Rimbaudovy poesie, avšak ten rozhodně není jeho hlavním cílem. Rimbaud mu primárně slouží jen jako prostředek k dalšímu sebehledání, jako zvětšovací sklo při odhalování vlastní identity.