Přestože je tvorbě Bohumila Hrabala věnována značná pozornost, knih, které kladou důraz na detailní rozbor jeho klíčových literárních děl (v předkládané knize to jsou: Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota a raná novela Jarmilka), je jako šafránu. Takto vedená analýza může napomoci vymanit Hrabala z publicistických klišé, jakými jsou hospodský vypravěč, pábitel, zapisovatel hovorů a kronikář nejrůznějších profesí. Hrabal není ani v nejmenším autentický zapisovatel života, nýbrž vášnivý spisovatel, který se snaží v obtížných podmínkách dozorované literární produkce uhájit právo na svobodu tvorby. O tom, nakolik svébytným, literárně rafinovaným a autonomním spisovatelem Bohumil Hrabal byl, svědčí také analýza lektorských posudků z času normalizace. Z ní je totiž patrné, jak je krátkozraké přehlížet tuto část Hrabalovy tvorby. Nejen že ji napsal ve svém vrcholném tvůrčím období, navíc se teprve v něm stává autentickým spisovatelem.