Děj: Román sleduje poslední roky života **Andrease Bana**, chorvatského psychologa a spisovatele v důchodu, který žije osaměle v Rijece a postupně se propadá do chudoby, nemoci a společenské izolace.[1][9] Andreas je donucen k předčasnému odchodu do důchodu, protože odmítá přizpůsobit svou práci a názory nacionalistickému a konformnímu prostředí univerzity po rozpadu Jugoslávie.[1] Ztrácí profesní identitu i ekonomické zázemí, sleduje rozpad kolegiálních vztahů a zažívá ponižování ze strany institucí, které ho odepisují jako nepotřebného starého muže.[1]
Do současné dějové linie, v níž Ban chodí po nemocnicích, podstupuje vyšetření, bojuje s rakovinou a s postupnou fyzickou degradací těla, se neustále vkládají dlouhé pasáže o historii fašismu, holokaustu a poválečného revanšismu na území dnešního Chorvatska a širší Evropy.[1][9] Andreas si připomíná osudy pronásledovaných Židů, Srbů a dalších obětí ustašovského režimu i nacismu; román obsahuje jmenné seznamy zavražděných, dokumentární materiály a citace z archivů a literatury, které narušují klasickou románovou strukturu.[1][9] Vzpomínky na osobní a rodinnou minulost se prolínají s připomínáním zamlčovaných či bagatelizovaných válečných zločinů a ukazují, jak se kolektivní paměť snaží nepohodlné skutečnosti potlačit.
Banovo vyprávění se pohybuje napříč časem a prostorem: od dětství a mládí v Jugoslávii, přes pracovní dráhu psychologa a univerzitního pracovníka, až k rozpadu státu a vzestupu ultranacionalismu v 90. letech.[1] Jako Chorvat s „belehradským přízvukem“ se po rozdělení Jugoslávie ocitá v paradoxní situaci – je nežádoucí jak v nově definovaném Chorvatsku, tak v Srbsku, což prohlubuje jeho pocit vykořenění.[1] Román tak sleduje nejen fyzický úpadek těla, ale i postupné rozbití pocitu domova, identity a příslušnosti.
Vedle historických exkurzů se text soustředí i na každodenní mikrosituace: Banovy rozhovory s lékaři, sousedy a bývalými kolegy, jeho ironické komentáře k současné politice, médiím a literatuře, i drobné projevy solidarity či krutosti, s nimiž se setkává.[1][9] Časté literární a filozofické odkazy, citace bez přesných zdrojů a vložené fotografie či dokumenty vytvářejí kolážovitý, eseji blízký tvar, v němž se osobní deník prolíná s rozsáhlým historickým a kulturním komentářem.[1][9]
Motiv **belladonny** – jedovaté, ale zároveň léčivé rostliny – funguje jako metafora pro „krášlení“ vlastní národní minulosti i pro ambivalentní vztah společnosti k násilí a utrpení druhých: co se jeví jako ochrana či hrdost, může být ve skutečnosti formou zaslepenosti a morální otravy.[1] Drndić ostře kritizuje **historickou amnézii** a „patologický patriotismus“, který umožňuje vytěsňovat nebo relativizovat válečné zločiny a znovu legitimizovat nenávist vůči „jiným“.[1]
V závěru románu se zhoršuje Banův zdravotní stav i jeho sociální situace; je čím dál více odkázán sám na sebe, zároveň však pokračuje v neúprosném připomínání jmen a příběhů obětí, jako by se snažil zachovat jejich paměť dříve, než zmizí i on sám.[1][9] Konec je **záměrně ambivalentní** – osud Andrease není jednoznačně uzavřen a čtenář zůstává v nejistotě, zda Ban zemřel, či pouze zmizel ze scény; jeho příběh však tematicky pokračuje v navazujícím románu „EEG“.[1] Tato otevřenost podtrhuje, že zápas o paměť, pravdu a důstojnost obětí není nikdy definitivně ukončen.
Román tak propojuje intimní portrét stárnoucího, nemocného intelektuála s širokým panoramatem evropských dějin 20. století, zejména s chorvatskou účastí na holokaustu a s následným potlačováním této skutečnosti v kolektivním vědomí.[1][9] Je to text plný hněvu, melancholie a morální naléhavosti, který spíše než lineární příběh nabízí montáž vzpomínek, dokumentů a úvah o vině, odpovědnosti a křehkosti lidské důstojnosti.[1][9]
Klíčová slova: historická paměť a amnézie, holokaust a fašismus v Chorvatsku, rozpad Jugoslávie a nacionalismus, stárnutí, nemoc a tělesný rozpad, vykořenění a ztráta domova, intelektuál v konfliktu se státem, dokumentární a kolážová próza, patologický patriotismus, kolektivní vina a odpovědnost, postmoderní román o dějinách
Cílová skupina: Kniha je určena především dospělým čtenářům se zájmem o náročnou, esejisticky laděnou literaturu, moderní středoevropské dějiny, holokaust a kritiku nacionalismu; ocení ji zejména čtenáři zvyklí na experimentální románovou formu, bohaté historické souvislosti a morálně‑politickou reflexi, nikoli čtenáři hledající odpočinkové či čistě dějově orientované čtení.[1][9]
