Don De Lillo je znám především jako romanopisec – a to ne ledajaký: kupříkladu nejvlivnější americký kritik současnosti Harold Bloom jej neváhal označit za jednoho ze čtyř největších žijících amerických prozaiků (vedle Cormaca McCarthyho, Philipa Rotha a Thomase Pynchona). Anděl Esmeralda je ovšem DeLillova první sbírka povídek – a opět nikoli sbírka ledajaká: americká kritika i čtenářská obec se vesměs shoduje, že se jedná o nejlepší autorovo dílo od přelomového románu Podsvětí (Underworld, 1997). Kniha nabízí průřez spisovatelovou tvorbou od konce sedmdesátých let do současnosti. V jistém smyslu by mohla sloužit jako úvod do DeLillova světa, najdeme v ní totiž většinu autorových erbovních témat: odcizení, paranoiu, obavu či přímo děs z přetechnizovaného, odlištěného světa, složitost lidské komunikace, neurčitý pocit ohrožení atd. Oproti autorovým románům je tu přitom jedno novum: většina povídek se vyznačuje jakýmsi melancholickým, snovým nádechem a prostupuje je – pro autora nezvyklá – nostalgie či melancholie. „Logika končí tam, kde začíná svět,“ říká jedna z postav DeLillovy povídkové sbírky – a tento výrok by bylo možné vztáhnout i na Anděla Esmeraldu.