V létě roku 1938 sovětský stát dovolil „nepříteli lidu“ Vladimiru Michajlovičovi Petljakovovi vrátit se ke konstruktérské práci v STO, tedy Zvláštním technickém oddělení NKVD. Pod jeho hlavičkou vznikly zkušební konstrukční kanceláře, zabývající se navrhováním a vývojem nových typů letounů. Pracovali v nich odsouzení letečtí konstruktéři a inženýři, kteří byli soustředěni v někdejší budově KOSOS CAGI, přeměněné na věznici. Petljakov zde začal pracovat na projektu těžkého výškového stíhacího letounu pod označením VI-100. Velení se v té době domnívalo, že příští letecká válka se bude odehrávat ve velkých výškách, a tomu odpovídaly i specifikace nového stroje: dálkový doprovodný stíhací a výškový přepadový stíhací letoun. Číslo 100 v označení letounu bylo odvozeno ze zkratky STO, která vzápětí dala vzniknout familiárnímu pojmenování projektu „Stovka“. Publikace popisuje vznik vývoj a nasazení letounu Petjakov Pe-2, původně stíhacího letounu, který se stal nakonec nejrozšířenějším frontovým bombarderem sovětského letectva. Publikace doplňuje AERO č.9, kde byla popsána služba tohoto letounu v československém letectvu.