Když se řekne „22 bazénů“, většina z nás si představí letní osvěžení, skoky do vody nebo možná olympijské plavání. Ale v literárním světě je to číslo mnohem hlubší – je to název knihy, která se stala fenoménem mezi čtenáři hledajícími silný emocionální zážitek. Dnes se podíváme na tuto recenzi zblízka, rozebereme její příběh, styl psaní i to, proč vás nenechá spát.
Autor knihy „22 bazénů“ (jméno autora zde záměrně neuvádíme, aby recenze nebyla spoilerová) si zvolil neobvyklou strukturu vyprávění. Děj je rozdělen do 22 kapitol, z nichž každá symbolizuje jeden bazén – tedy jeden úsek života hlavního hrdiny. Název tak není jen metaforou, ale doslova rámcem pro vyprávění o dospívání, ztrátách, lásce a hledání smyslu. Každý bazén je jiný: od zapadlého koupaliště v maloměstě přes luxusní akvapark až po vyschlou nádrž, která odráží stav duše.
Co dělá tuhle knihu výjimečnou, je jazyk. Autor píše úsporně, ale neuvěřitelně sugestivně. Krátké věty, které šplouchají jako voda, se střídají s dlouhými, pomalými pasážemi, kde se zastaví čas. Nejvíce mě zaujala scéna, kdy hrdina poprvé skočí do studené vody a autor dokáže popsat ten šok, který projede tělem, tak přesně, že cítíte mrazení i vy. Tento styl není samoúčelný – každá věta má svou váhu, každé slovo je jako kapka, která vytváří kruhy.
Postavy v knize nejsou dokonalé. Hlavní hrdina je obyčejný chlap, který dělá chyby, zraňuje i je zraňován. Vedlejší postavy – otec, který mlčí, kamarád, který zmizí, láska, která nepřijde – jsou vykreslené jen tušenými obrysy, ale právě proto působí tak reálně. Nečteme o nich celé romány, ale stačí pár rozhovorů u bazénu, pár pohledů přes vodní hladinu, a víme o nich víc, než bychom chtěli. Tato psychologická hloubka je to, co odlišuje „22 bazénů“ od běžné mainstreamové prózy.
Recenze se často zaměřují na to, co kniha přináší nového. A tady přináší mnoho. Za prvé, téma vody jako terapeutického média – bazén není jen místo, ale skoro postava, která pamatuje všechno, co se v ní stalo. Za druhé, struktura příběhu, která není lineární; mísí vzpomínky na různé bazény tak, že vzniká koláž života. Tohle čtenáře nutí přemýšlet a vracet se zpět. Za třetí, otevřený konec, který nikoho nenechá klidným – po dočtení si položíte otázku, zda ten poslední bazén skutečně existuje, nebo je to jen sen.
Slabší místa by se našla. Někdy je tempo v prostředku knihy příliš pomalé a některé pasáže působí sebevědomě repetitivně. Také vedlejší dějové linky, které se rozjíždějí a nikam nedojdou, můžou frustrovat čtenáře zvyklé na jasné rozuzlení. Ale to není chyba – je to záměr. Život taky nemá všechno uzavřené, a kniha to ctí.
Pro koho je kniha určena? Určitě ne pro milovníky akčních thrillerů nebo romantických happy endů. „22 bazénů“ je pomalá, meditativní próza pro čtenáře, kteří milují atmosféru, jemnou psychologii a nedořčené věty. Připomene vám tvorbu autorů jako jsou Michal Viewegh v jeho komornějších dílech nebo možná i skandinávskou depresivní literaturu, ale s českou duší. Pokud si knihu koupíte, doporučuji číst ji u vody – ne nutně u bazénu, stačí vana. Nebo déšť za oknem, to funguje taky.
Závěrečné hodnocení: Recenze knihy 22 Bazénů musí být pozitivní, protože tohle je dílo, které má hlavu a patu. Dává 8,5 z 10 bodů. Strhávám půl bodu za zbytečně dlouhé pasáže v kapitole čtrnácté a jeden bod za to, že mě autor nechal příliš mnoho otázek, na které si neumím odpovědět ani po druhém přečtení. Ale to je vlastně dobře – protože díky tomu se k téhle knize budete vracet, jako se vracíte k obleženému bazénu v létě. Je v ní totiž něco, co vás táhne zpátky do vody, i když víte, že je studená.
Vřele doporučuji všem, kdo mají rádi literaturu, která se nerodí z bulváru, ale z tichého pozorování lidských osudů. „22 bazénů“ není kniha na jedno odpoledne, je to kniha na celý
Napsat komentář